Vznik Československa byl pro dominantní německé obyvatelstvo šokem. Rakousko-Uherská monarchie, o jejímž rozpadu se až do posledního roku války neodvažoval snít ani československý zahraniční odboj, se však rozdrolila takřka ze dne na den, neboť nebyla schopna unést ztrátu autority způsobenou faktem, že se musela téměř úplně podřídit Německému císařství, jakož i pod vlivem trapné Sixtovi aféry, která byla vyvolána pokusem posledního císaře Karla I. (1916-1918) o vymanění se z tohoto podřízeného postavení. Rakousko-Uhersko svému konci přispělo také tím, že vedlo polovičatou národnostní politiku, která nebyla schopna ani dostatečně saturovat Němce a Maďary, jakožto vládnoucí národy (byť obě národnostní komunity zůstaly vcelku věrné nehledě na míru válečného strádání), ani uspokojit zneuznané a svých práv se dožadující slovanské, respektive nemaďarské a neněmecké národy.
Přestože se přijetím prosincové ústavy 1867 stalo Rakousko-Uhersko konstituční zemí a právním státem s plnou paletou občanských svobod, ve volatilní směsi více než 10 etnických komunit s protichůdnými zájmy to prostě nestačilo. První světová válka tak ukončila panství tří multinacionálních ale zároveň anacionálních dynastických impérií, která představovala poslední reálnou překážku na cestě k dynamickému "krátkému" dvacátému století, s jeho tragédiemi, závratnými úspěchy i turbulentním vývojem. Konzervativní mentalita monarchů a urozených pánů, či alespoň jednu dvě generace nazpět nobilitovaných a pohádkově bohatých příslušníků třetího stavu, už zkrátka nestačila na tvrdý náraz, kterým se do evropské reality uvedly nové konflikty nových skupin poháněných novými hodnotovými soubory. Hohenzollernské Německo pod jehož jařmem úpělo západopolské katolické obyvatelstvo se sídlem v Poznani, zdánlivý žalář národů zvaný vesměs neoficiálně Rakousko-Uhersko i do poslední chvíle národnostně indifferentní Osmanská říše, jejíž konfrontace s rozkladnými účinky nacionalismů probíhala na Balkáně s jeho úžasnou národnostní diferenciací a v jihovýchodních částech říše, kde se o slovo hlásil nacionalismus arabský, současně. Všechny padly. Paradoxně to byla ta nejzaostalejší z nich, komu se podařilo multietnické impérium úspěšně transformovat zachovat vlastně až do dnešních dní - Rusko, jehož sázka na socialismus v únoru 1917 a poté na komunismus v říjnu, resp. listopadu téhož roku se ukázala být tím přístupem, který dokáže národnostní třenice úspěšně umrtvovat a říši postupně integrovat. Jestliže monarchická impéria starého světa v středovýchodní Evropě byla jedinou reálnou překážkou hluboké přeměny Evropy, pak mír z Versailles, uzavřený po půlročním vyjednávání v červnu 1919 s Německem jako vůdčí mocností protidohodové koalice byl nereálným pokusem o zabránění otřesům, ke kterým Evropa směřovala a které si na sebe sama připravila v 19. století. Byly podepsány ještě mírové smlouvy se spojenci Německa, v Saint-Germain-En-Laye v září 1919 s Rakouskem, chvíli poté listopadová Neuillyská mírová smlouva s Bulharskem, v Sèvres 10. srpna 1920 s nově vzniklým Tureckem a v červenci 1921 došlo k podpisu Trianonské mírové smlouvy s Maďarskem. Přesto se "koncertu velmocí", ve kterém roli dirigentů převzali Britové a Francouzi, kteří vypadnuvší Německo a Rusko nahradili Amerikou a Japonskem, v jeho reorganizované podobě dostalo od historiků přezdívky "versaillský systém" nebo také "versaillské mírové uspořádání". Limity západních demokracií se projevili již při podepisování míru s Tureckem - toto se jim naprosto nepodařilo ujařmit podobným způsobem jako na pokraj sil vyčerpané Německo a pro tuhý odpor Turků proti dohodovými spojenci podporované a Malou Asií postupující řecké invazní armádě musel být sèvreský mír revidován. Lausannská smlouva pak potvrdila reálně existující stav - Turecko se nenechá rozparcelovat, nehodlá platit reparace a už vůbec nepřipustí realizace řeckého národního programu, tzv. "Megali Idea", který byl ze všech balkánských národních programů tím nejmaximalističtějším a zároveň nejrevizionističtějším. Politické dějiny meziválečné Evropy jsou pak smutnou kronikou dokladů o tom, že stejně jako se domýšlivým západním Evropanům nepodařilo ničeho docílit v otázce zprvu vyžadovaného potrestání Turků, se jim nepodaří pořídit ani s Němci, Rakušany a Maďary. Jediný rozdíl tkví v tom, že v případě britské a francouzské politiky proti posledně zmíněným poraženým národům šlo o neúspěch, neřku-li o katastrofální selhání zámožných a údajně vyspělých národů, které sami sebe postavili do role arbitrů Evropy, odpovědných za její osudy. Nejen to, západním mocnostem se podařilo proti sobě poštvat i dohodovou mocnost Itálii, jejíž zájmy se navzdory poměrně velké italské oběti z roku 1915 rozhodly opomenout ve prospěch maximalistických požadavků jugoslávských. Vrcholným projevem pak bylo pokračování v politice izolování Sovětského svazu, hlavně ale její příliš pozdní opuštění.
